Dějiny Radňovic
Smil z Lichtenburka a první písemná zmínka
Počátek historie naší obce je pevně svázán se zakladatelem rodu Lichtenburků, Smilem z Lichtenburka (ze světlého hradu). Tento šlechtic byl natolik významný — a to nejen pro zdejší lokalitu, ale pro celý tehdejší český stát. Žil v letech 1220–1269 a patřil k nejbohatším českým pánům. Jeho erbovní znamení se skládalo ze dvou přes sebe zkřížených ostrví (středověký žebřík — otesaný strom s pahýly větví) a červeného kapra s pavími pery.
V roce 1269, 14. února, daroval Smil z Lichtenburka za souhlasu své manželky Elišky z Křižanova a dětí dvě vsi zvané Jursichowiz (Jiříkovice) a Rednowiz (Radňovice) olomoucké diecézi, žďárskému klášteru. Z této nejstarší zprávy plyne, že obě osady byly založeny nedlouho předtím. Ves Radňovice zůstala od té doby nepřetržitě při majetku kláštera až do jeho zrušení v roce 1784 Josefem II.
Smil z Lichtenburka byl věrně oddán Václavu I. K jeho panství patřily hrady Ronov, Žleby, Smrdov, Lipnice i Ronovec. Velmož jeho formátu mohl být právem nazýván „králem Českomoravské vysočiny“. Na moravské straně povstaly jeho přičiněním vsi Slavkovice, Bobrůvka, Radňovice a Jiříkovice.
Překlad darovací listiny z roku 1269
„My, Smil, zvaný z Lichtenburka, spolu s nejmilejší manželkou svou Eliškou, na věčnou paměť všem lidem, jak věku přítomného, tak i budoucím potomkům v Kristu. Co se koná v čase, s časem i pomíjí, nezvěční-li se to písemně a výpovědí svědků. Proto touto listinou chceme na věčnou známost uvésti, že jsme z Božího vnuknutí a za souhlasu Elišky, naší manželky, i našich dětí a po zralé úvaze darovali ke cti Boha nejvyššího a neposkvrnněného jeho Matky, slavné Panny, klášteru, řečenému Žďár, jenž se nazývá Studnice Panny Marie, řádu cisterckého v diecesi pražské, dvě naše vsi, zvané Jiříkovice a Radňovice, které leží v diecesi olomoucké, se vším jejich příslušenstvím, rolí oranou i neoranou, s lesy, lukami, pastvinami, rybolovem i lovem, aby je na věky vlastnili, s takovou však podmínkou, aby se po naší smrti i po smrti naší manželky z výnosu těchto vsí přílepšilo, jak bude nejlépe možné, bratřím v konventu. Stalo se léta milosti 1269 dne 14. února na Sumerburku.“
Historické formy názvu obce
- rok 1269 — Rednowiz
- rok 1397 — Radnowicz
- rok 1407 — Radnyowieze
Název Radňovice byl pravděpodobně odvozen od osobního jména Raden nebo Radoň.
Obec ve středověku — záznamy z klášterních urbářů
O velikosti Radňovic v roce 1407 si můžeme utvořit obraz ze zápisu v klášterském urbáři: bylo tu 14 poplatných usedlostí, podle jmen tu byli vesměs Češi, osadu spravoval svobodný rychtář.
V roce 1465 měla obec 360 obyvatel a domy do 57. čísla. V roce 1667 dostala obec pečeť a ve znaku má strom. V průběhu 15. a 16. století se obec rozvíjela pod správou žďárského kláštera. Vznikaly nové osady, rozvíjely se nové technologie, stavěly se hamry, vznikaly první hutě a šířila se vzdělanost.
V obci se střídali rychtáři: v roce 1689 byl rychtářem Jan Starý, roku 1703 Vilém Mikeš, roku 1766 Vavřín Mikšů.
Klášterní správa a architektura
Nejvýznamněji se do stavební podoby kláštera i celého okolí zapsal opat Václav Vejmluva (opatem v letech 1705–1738). Pravděpodobně již v roce 1706 navázal spolupráci s Janem Blažejem Santinim. Ke klášternímu areálu projektoval Santini především poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na nedalekém kopci, který byl pojmenován Zelená hora — dnes zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Konec klášterní správy a osamostatnění
Po zrušení kláštera v roce 1787 bylo zjištěno již 36 domů se 42 rodinami o 251 členech s 1318 měřic orné půdy. Při nové politické organizaci v roce 1850 byla utvořena místní obec rozlohy 674 jiter s 355 obyvateli a prvním starostou byl zvolen Josef Ptáček.
Starostové obce od roku 1850
| Jméno starosty | Období |
|---|---|
| Josef Ptáček | od 1850 |
| František Pohanka | do 1890 |
| Josef Mikeš | do 1893 |
| Josef Kunstmtüller | do 1896 |
| Ignác Pazour | do 1907 |
| Fr. Kučera | do 1909 |
| Fr. Dvořák | do 1913 |
| Frant. Kučera | do 1919 |
| Jos. Kunstmüller | do 1923 |
| Josef Marek | do 1927 |
| František Mikeš | do 1929 |
| František Pohanka č. 13 | dále |
| Jindřich Šandera, Ladislav Kosour, František Tesař, Marta Humlíčková, Miroslav Klement, Ladislav Šandera | |
| Jan Trödler, Stanislav Svoboda, Ing. František Dvořák | po roce 1990 |
| Josef Dvořák | současný starosta |
20. století
V roce 1900 byl zřízen sbor dobrovolných hasičů. V letech 1903–1905 byla postavena železnice. Elektřina byla v Radňovicích zavedena v roce 1912.
V roce 1920 se do Radňovic přistěhoval Josef Pleva s rodinou — autor knihy Malý Bobeš, v níž popisuje své dětství v Radňovicích.
Od roku 1980 byly Radňovice součástí Nového Města na Moravě. Novodobá historie obce se začala psát dne 1. 7. 1990, kdy obec znovu nabyla samostatnosti.
Demografický vývoj
| Rok | 1850 | 1869 | 1880 | 1890 | 1900 | 1910 | 1921 | 1930 |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Obyvatelé | 355 | 380 | 397 | 380 | 349 | 349 | 368 | 286 |
| Rok | 1950 | 1961 | 1970 | 1980 | 1991 | 2001 | 2011 | 2019 |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Obyvatelé | 318 | 317 | 297 | 333 | 337 | 330 | 338 | 321 |
Historie školy v Radňovicích
Osady Radňovice a Jiříkovice příslušely k novoměstské farní škole. V roce 1838 se s největší pravděpodobností začalo vyučovat čtení a psaní v různých chalupách. Škola byla postavena ještě téhož roku. Do školy v Radňovicích chodili i jiříkovičtí občané.
V roce 1863 škola shořela. Pomocí nákladů Radňovic a Jiříkovic byla vystavěna nová. V roce 1886 bylo získáno zásadní povolení k rozšíření na dvoutřídní školu. Stavba byla zadána v dubnu 1886 staviteli Janu Schierovi z Nového Města za 5 300 zl. V září 1887 byla budova vysvěcena.